DIVOCE ŽIJÍCÍ KONĚ

Kůň je býložravec, to znamená, že se živí rostlinnou potravou. Jako u všech býložravců většinu jejich stravy tvoří tráva. V přirozených podmínkách koně putují z místa na místo a tráví až dvacet hodin denně spásáním. Když je potravy dostatek, divocí koně prospívají a přibývají na váze. Když je potravy málo a navíc povětrnostní podmínky nejsou příznivé, jejich celkový stav se zhoršuje. Mláďata se jako u většiny přirozeně žijících zvířat rodí na jaře, kdy je počasí teplé a tráva šťavnatá, a klisny mají tedy dostatek potravy, což naopak přispívá tvorbě mléka. Klisny mohou zabřeznout během jara a léta až do září či října každých jedenadvacet dní a doba březosti trvá přibližně jedenáct měsíců. Koně se přirozeně sdružují do stád. Divocí koně žijí dále v menších sociálních skupinách v ráci větší skupiny (stáda). Každá taková menší skupina se skládá z hřebce, několika klisen, jejich hříbat a ročků a jednoho či dvou dvouročáků.

Podle síly hřebce se počet členů skupiny pohybuje kolem tuctu. Mladí, bojácní hřebci a staří, kteří již nemají klisny, žijí často ve staromládeneckých skupinách - koně nejsou rádi sami. Rodinný život je pro ně stejně důležitý jako přátelství. Koně se rádi oddávají vzájemnému okusování, hrají si spolu, spolu odpočívají a podřimují. Hřebec pečuje o klisnu, i když není v říji (pečovat znamená i sexuální stimulaci) a hraje si s hříbaty, ačkoliv nakonec vždy vyžene dospělé hřebce, kteří se musí buďto přidat ke skupině starých mládenců, nebo si začít shromažďovat svou vlastní suitu.

Koně se spolu dorozumívají celou řadou způsobů, hlasových i tělesných. Jejich slovník obsahuje řehtání, ržání, řičení a řidčeji i řev. Hlasité ržání umožňuje koni navázat kontakt s jiným koněm, od něhož byl oddělen. Jemné tišší řehtání používá hřebec, dorozumívá-li se s klisnou, klisna s hříbětem nebo jednotliví členové stáda mezi sebou jako pozdrav. Řičení je znakem vzrušení a koně je používají, jsou-li v úzkém kontaktu, zvláště sexuálním. Rovněž mohou vydávat hlasitý řev a mručení během vážně míněného boje, který je opakem hravého škádlení, v němž si libují zvláště mladí hřebci. Také klisna může dát najevo svůj nesouhlas s dotíráním hřebce, není-li ještě k páření připravena.

Postoj těla je dalším dorozumívacím prostředkem. Uvolněný kůň vypadá uvolněně, zadní nohy spočívají na zemi, hlava je mírně spuštěna dolů, oči mírně přivřené, spodní pysk pokleslý. Vzrušený hřebec se vzpíná, sklání hlavu, zdvihá ocas a celé jeho tělo říká "podívejte se na mne". Vylekaný kůň je napjatý a ve střehu, což varuje jeho druhy, že hrozí nějaké nebezpečí.

Čich je pro koně rovněž důležitý. Klisny a hříbata se podle čichu navzájem poznávají. Když se koně potkají, přiblíží k sobě nosy, vyfukují a nasávají vzduch nozdrami, než se rozhodnou, zda budou přáteli či nikoliv. Čich hraje významnou roli i v sexuální komunikaci - hřebec očichává vulvu a moč říjící klisny a dovede rozeznat rozdíl mezi trusem jiného hřebce a trusem klisny (trus klisny označkuje močí, ale k trusu jiného hřebce přidá svůj vlastní).

Uši koně jsou výjimečně pohyblivé a leccos vypovídají o tom, co si kůň myslí, kam je zaměřena jeho pozornost či v jaké je náladě. Volně položené uši signalizují, že kůň je ospalý, vztyčené, že cosi zaujalo jeho pozornost. Uši obrácené dozadu mohou hlásit, že jeho pozornost je zaměřena na cosi za ním, nebo může znamenat podrobení se či strach, uši položené naplocho k zátylí znamenají zlost, strach i hrozbu.

Jelikož jsou oči umístěny po stranách hlavy, kůň vidí velmi dobře téměř do všech stran s výjimkou určitého prostoru přímo před ním. Kůň dovede zaostřovat přibližující se předmět pouhým otáčením hlavy.

Koňský hmat je zdokonalen hmatovými brvami kolem pysků, které mu pomáhají určit, jak daleko je předmět od konce nosu, a rovněž se uplatňují při zkoumání struktury, například při pastvě.

Dlouhé nohy koni umožňují pohybovat se velkou rychlostí, což je rozhodující pro zvíře, jehož přirozenou formou obrany před nepřáteli je útěk. Jelikož není vybaven k boji s dravci, jakými jsou vlci, lvi nebo hadi, jeho hlavní zbraní je rychlý běh. To pomáhá vysvětlit, proč se zdomácnělí koně často radějí chrání před špatným počasím u živého plotu nebo stěny, než aby využili člověkem vytvořených přístřešků, neboť se cítí bezpečněji na otevřeném prostranství, odkud mohou utéci, jestliže je něco vyleká.