ANDALUSKÝ KŮŇ

Jak jeho jméno napovídá, andaluský kůň pochází ze sluncem vysušovaných oblastí jižního Španělska na dohled od severní Afriky. Přestože je to bez pochyby starobylé plemeno, jeho kořeny jsou nejisté. Když v roce 711 do Španělska vpadli muslimští nájezdníci, jistě zde existovali domácí koně, kteří mohli docela dobře připomínat primitivní pony sorraia, kteří se ještě dnes vyskytují v Portugalsku. Tito domorodí koně se pak jistě zkřížili s berberskými koňmi nájezdníků, jejichž příslušníci sem byli dováženi ve velkém množství. Když v roce 1492 padl poslední muslimský stát, Granada, pod náporem křesťanů, začalo Španělsko získávat větší vliv v západním světě a stejně tak jeho koně. Španělští koně, které mořeplavci šestnáctého století přivezli na oba americké kontinenty, představovali šlechtitelský základ, z něhož osadníci vytvořili většinu nových plemen. Mezitím se v Evropě španělský kůň stal oblíbeným koněm panovníků a významných jezdeckých mistrů, včetně Angličana Williama Cavendishe, vévody z Newcastlu, který v sedmnáctém století napsal : „Je-li dobře vybrán, je to nejušlechtilejší kůň na světě; nejkrásnější, jaký může být. Je bystrý, odvážný a učenlivý; má sebevědomý krok a klus… nejvznešenější cval a je nejmilovanějším a nejušlechtilejším koněm, který se nejlépe hodí k panovníkovi v dobách jeho slávy.“ Přímým potomkem andaluského koně je lipicán a k dalším známým evropským plemenům ovlivněným španělskou krví patří frederiksborský, fríský (který dále ovlivnil oldenburského), holštýnský a connemarský kůň.

Andaluský kůň je jedním z nejelegantnějších plemen. Svou ohromnou postavou, vznešeným krokem, bystrostí a jemnou, vstřícnou povahou představuje vynikajícího všestranného jezdeckého koně a nejlépe se hodí na vysokou jezdeckou školu. Jeho výkony můžeme také obdivovat na barvitých každoročních andaluských slavnostech.

POPIS PLEMENE 

Výška : 152,5 – 154,4 cm

Barva : Převážně bělouši (včetně „morušových“ – grošovaných s červeným nádechem) a hnědáci.

Stavba těla : Krásná hlava s širokým čelem a velkýma mírnýma očima; poměrně dlouhý a silný, ale elegantní krk; dlouhé plece se správným sklonem a výrazným kohoutkem; krátké silné tělo se širokým hrudníkem a vyklenutými žebry; velmi široká kulatá záď s poměrně nízko nasazeným ocasem; středně dlouhé, čisté a elegantní, ale silné končetiny, dlouhá a velmi bohatá hříva a ohon.

ZAJÍMAVÉ ÚDAJE

O přežití andaluského koně v průběhu staletí, která zahrnovala i některá velmi rušná období, pečovaly mnišské řády, především kartuziáni, kteří byli velmi sběhlí ve šlechtění koní. V nejistých dobách ukrývali koně ve vzdálených klášterech, aby byli v bezpečí. Kartuziáni se snažili zachovat čistotu linie a důsledně šlechtili zvířata vysoké kvality.